Blog o Kamile

Kamila, 1977

Kamila se narodila v Ostravě, ve městě plném ruchu a života.

Už od dětství však cítila potřebu prostoru a klidu. Od sedmi let trávila víkendy a léta na chatě u lesa v Lubně

v Beskydech.

Tam byla doma – mezi stromy, tichem a vůní lesa. Město bylo jen kulisou; skutečný pocit domova nacházela

v přírodě, kam se vždy ráda vracela.

Kamila, 1977

Kamila se narodila v Ostravě, ve městě plném ruchu a života.

Už od dětství však cítila potřebu prostoru

a klidu. Od sedmi let trávila víkendy a léta

na chatě u lesa v Lubně v Beskydech.

Tam byla doma – mezi stromy, tichem a vůní lesa. Město bylo jen kulisou; skutečný pocit domova nacházela v přírodě, kam se vždy ráda vracela.

Dětství bylo plné pohybu a tvořivosti. Přirozeně ji přitahovala radost ze sdílení i spolupráce s druhými,

což si odnášela i z pobytů na táborech.

Rodiče jí dali pevný základ – lásku, svobodu i důraz na vzdělání. Už tehdy se v ní začala formovat rovnováha mezi citlivostí, tvořivostí a zodpovědností.

Její cesta vedla přes různé zkušenosti života. Od období, kdy byla velmi blízko lidem v jejich křehkosti

i odcházení, přes postupné přebírání odpovědnosti až k vedení. Naučila se stát pevně na zemi,

nést odpovědnost a fungovat ve světě, který stojí na výkonu.

Mezitím ji ale život nenápadně, a přesto vytrvale, vedl jinam.
K sobě.

Postupně se v ní začala otevírat cesta sebepoznání. Ne skrze teorii, ale skrze vlastní prožitek.

Skrze zastavení, otázky i hledání, které nemělo jasné odpovědi.

Po narození dětí se tento vnitřní hlas ještě prohloubil. Přirozeně ji vedl zpět k přírodě, k Beskydům

a k jednoduššímu způsobu života.

Rok 2012 přinesl zásadní obrat – její osobní přerod. Vědomé rozhodnutí opustit to, co ji už nenaplňovalo,

a vykročit směrem důvěry.

Nejdříve tiše.

Pak stále zřetelněji.

Začalo se objevovat malování – abstraktní, intuitivní, bez pravidel.
Dotek – v podobě masáží, které nevycházely z techniky, ale z vnímání.
A přirozené propojování lidí – setkávání a akce, které vznikaly z jejího vlastního prožitku a sdílení.

Vytvořila místo K.FÉ livre, které navozovalo místo klidu, důvěry a propojovalo lidi skrze kavárnu, bylo to místo, kde mohli lidé na chvíli zpomalit a být spolu jinak.

Po osmi letech přišlo přirozené ukončení kavárny.

Život ji protknul s Pavlem a chaloupky na Krásné, jejich cesty se propojily a postupně našly společný prostor

ve kterém společně působí.

V prostoru, který není o formě, ale o podstatě.

Její cesta se zjednodušila.

Zůstalo to, co je skutečné.

Přítomnost.
Vnímání.
Lehkost.

A schopnost vytvořit prostor, ve kterém se člověk může na chvíli zastavit – a možná i znovu potkat sám sebe.

Dětství bylo plné pohybu a tvořivosti. Přirozeně ji přitahovala radost ze sdílení

i spolupráce s druhými, což si odnášela

i z pobytů na táborech.

Rodiče jí dali pevný základ – lásku, svobodu

i důraz na vzdělání. Už tehdy

se v ní začala formovat rovnováha mezi citlivostí, tvořivostí a zodpovědností.

Její cesta vedla přes různé zkušenosti života. Od období, kdy byla velmi blízko lidem v jejich křehkosti i odcházení, přes postupné přebírání odpovědnosti až k vedení. Naučila se stát pevně na zemi, nést odpovědnost a fungovat ve světě, který stojí na výkonu.

Mezitím ji ale život nenápadně,

a přesto vytrvale, vedl jinam.
K sobě.

Postupně se v ní začala otevírat cesta sebepoznání. Ne skrze teorii, ale skrze vlastní prožitek.

Skrze zastavení, otázky i hledání,

které nemělo jasné odpovědi.

Po narození dětí se tento vnitřní hlas ještě prohloubil. Přirozeně ji vedl zpět k přírodě,

k Beskydům a k jednoduššímu způsobu života.

Rok 2012 přinesl zásadní obrat – její osobní přerod. Vědomé rozhodnutí opustit to, co ji

už nenaplňovalo, a vykročit směrem důvěry.

Nejdříve tiše.

Pak stále zřetelněji.

Začalo se objevovat malování – abstraktní, intuitivní, bez pravidel.
Dotek – v podobě masáží, které nevycházely

z techniky, ale z vnímání.
A přirozené propojování lidí – setkávání a akce, které vznikaly z jejího vlastního prožitku

a sdílení.

Vytvořila místo K.FÉ livre, které navozovalo místo klidu, důvěry a propojovalo lidi skrze kavárnu, bylo to místo, kde mohli lidé na chvíli zpomalit a být spolu jinak.

Po osmi letech přišlo přirozené ukončení kavárny.

Život ji protknul s Pavlem a chaloupky na Krásné, jejich cesty se propojily a postupně našly společný prostor ve kterém společně působí.

V prostoru, který není o formě, ale o podstatě.

Její cesta se zjednodušila.

Zůstalo to, co je skutečné.

Přítomnost.
Vnímání.
Lehkost.

A schopnost vytvořit prostor, ve kterém

se člověk může na chvíli zastavit – a možná

i znovu potkat sám sebe.