24.06.2026
Jmenuji se Kamila a prezentuji svou vlastní tvorbu
Můj příběh o malování začal nenápadně,
a přesto silně.
Musím podotknout, že s malováním jsem se setkala "poprvé" ve 36 letech. Do té doby jsem naposled malovala ve výtvarné výchově na základní škole a to šlo pod tlakem vyučujících, aby to vypadalo a stejně to nevypadalo :-)
Jednoho dne mně kamarádka vzala na Slovensko k ženě, kterou jsem ani neznala ani jsem o ní nikdy neslyšela, jen jsem cítila, že tam mám jít. Dojely jsme autem, zaparkovali a šli krásnou lesní procházkou asi hodinku do malinké chaloupky, která stála na zelené louce na vršku. Setkání bylo hluboké a tiché - jakoby se dotklo míst ve mně, o kterých jsem do té doby nevěděla. Po návratu domů přišla bouře. Několik dní jsem zvracela, měla urputnou bolest hlavy a pocit, že se mi rozpadá starý svět. Nikoli nemoc, ale očista. Něco ve mně se rozpojovalo a znovu skládalo. Mysl procházela restartem. Bylo to náročné, ale zároveň osvobozující, jako když se po dlouhé zimě otevře okno a dovnitř proudí čerstvost.
Můj příběh o malování začal nenápadně, a přesto silně.
Musím podotknout, že s malováním jsem se setkala "poprvé" ve 36 letech. Do té doby jsem naposled malovala ve výtvarné výchově na základní škole a to šlo pod tlakem vyučujících, aby to vypadalo a stejně to nevypadalo :-)
Jednoho dne mně kamarádka vzala na Slovensko k ženě, kterou jsem ani neznala ani jsem o ní nikdy neslyšela, jen jsem cítila, že tam mám jít. Dojely jsme autem, zaparkovali a šli krásnou lesní procházkou asi hodinku do malinké chaloupky, která stála na zelené louce na vršku. Setkání bylo hluboké a tiché - jakoby se dotklo míst ve mně, o kterých jsem do té doby nevěděla. Po návratu domů přišla bouře. Několik dní jsem zvracela, měla urputnou bolest hlavy a pocit, že se mi rozpadá starý svět. Nikoli nemoc, ale očista. Něco ve mně se rozpojovalo a znovu skládalo. Mysl procházela restartem. Bylo to náročné, ale zároveň osvobozující, jako když se po dlouhé zimě otevře okno a dovnitř proudí čerstvost.
Po této zkušenosti jsem začala vnímat jemnost ve svých rukou. Tiché pulzování, teplo, jako by ruce věděly víc než já sama. Instinktivně jsem sáhla po tužce, pak pastelkách a začala kreslit. Bez plánování, bez očekávání. Jen jsem nechala ruce vést po papíře. Postupně se kresby měnily. Z drobných linií vznikaly větší plochy, z tichých barev silnější vibrace. Až jsem jednou ucítila, že už nestačí malý formát - a začala jsem malovat velké abstraktní obrazy. Obrazy, které nepřicházely z hlavy, ale z dlaně a skrz mě. Jako by mnou proudilo něco jemného, léčivého, pravdivého.
Lidé, kteří se na ně dívali, často říkali, že cítí klid, úlevu, zvláštní teplo v srdci. Uvědomila jsem si, že ty obrazy nesou víc než jen barvy - nesou dotek. Dotek, který nelze vidět, ale lze ho cítit. A tehdy jsem pochopila, že se skrze mě probudil léčivý dotek. někdy proudí do obrazů, někdy do mých dlaní, když se dotknu člověka.
Není to moje síla - jsem mostem, skrze který může procházet něco většího, něžnějšího a moudřejšího než já sama. Malování - dotek se tak stalo mou cestou i službou. Každý dotek je tichým rozhovorem, nese poselství jemnosti síly léčit a skrze otevřené srdce může proudit světlo, které uklidňuje a navrací zpět k rovnováze.
Kamila
